Nákupní košík je prázdný
400 let před Kristem
První písemné záznamy o diamantu jsou staré přes 2400 let. V daňové knize psané sanskrtem se dozvídáme, že diamant byl zbožím, se kterým se v Indii běžně obchodovalo. Diamanty byly poprvé nalezeny v řece Golconda ve středojižní Indii. Toto území bylo také po dlouhou dobu kolébkou tzv. náplavových diamantů.
V majetku vladařů a bohatých lidí byly zachovávány v surovém stavu a dokonale krásné krystaly byly velice ceněny. Diamant se těšil velké popularitě jako talisman díky své výjimečné tvrdosti a dalším skvělým vlastnostem. Byl symbolem odvahy a mužnosti - tedy vlastností ryze mužských.
Mystická síla diamantů byla objevena již v dávném Egyptě, kde nošení diamantů na čtyřech prstech levé ruky mělo zajistit, že vena amoris („žíla lásky“) povede z prstů přímo do srdce. Umístění diamantů a také diamantového prachu na konečky prstů zase mělo zaručit přímou cestu k spojení lásky s věčností.
Do Evropy přivezl diamanty poprvé pravděpodobně Alexandr Veliký. Zprvu byly považovány spíše za tajemnou raritu, byly jim přisuzovány magické a léčivé vlastnosti. Říká se, že když Alexandr Veliký dorazil k Údolí diamantů, uviděl jeho dno poseté drahými kameny, které hlídali obří hadi s vražednými pohledy. Alexandr však hady obelstil a jejich diamantů se zmocnil. Ve starém Řecku považovali lidé diamanty za „slzy bohů, které spadly na zem“. Aby zdůraznili tvrdost diamantu, nazývali ho „adamas“, nepřemožitelný. 60 let před Kristem píše Plinius o diamantech ve své Historii přírody.
Do 13. století
První nebroušený diamant se objevil v Římě mezi 1. až 3. stoletím. Proces opracování diamantů byl uchováván dlouho v tajnosti. Dávná tabu spojená s řezáním a tvarováním „adamas“ - diamantů - jsou pravděpodobně spojená s pověrčivostí a obtížemi při řezání tohoto tvrdého kamene. Kameny byly používány jako dekorativní předměty v jejich přirozeném, osmibokém tvaru a docházelo pouze k drobným kosmetickým čištěním a leštění.
V pramenech ze 13. století cestovatel Marco Polo popisuje Ormuy jako hlavní perský diamantový trh, na Západě byly hlavním trhem a centrem diamantů Benátky. Od počátku 13. století s nimi udržovala obchodní styk většina hlavních měst Evropy.
14. století
Teprve ve 14. století se čiré osmistěny leštily na podložce ze dřeva nebo mědi pokryté diamantovým prachem. Takovýto způsob se užíval již dříve pro opracování jiných drahých kamenů a slonoviny. V případě diamantů se však jednalo o velmi zdlouhavý proces. V roce 1375 vznikl v německém Norimberku první cech brusičů a leštičů diamantů. „Přesný řez“ byl hlavní pokrok ve druhé polovině 14. století. Jde o řez, který sleduje přirozený tvar osmistěnu surového diamantu a odstranění odpadu v procesu řezání.
Během tohoto období využívali brusiči přirozené štěpné plochy surových diamantů, což mělo nespornou výhodu při řezání nejtvrdšího kamene v přírodě. Řez rozštěpil surový kámen na menší kameny a to přibližně do žádoucí konečné podoby. Štěpení se provádělo úderem kamene na správné místo za pomoci dláta a paličky. Toto bylo riskantní, protože v případě, že by nebylo zasaženo správné místo, kámen by se rozbil.
Jakmile se surový diamant rozštěpil do přibližně požadovaného tvaru, byl podroben pomalému procesu zvaný bruting, ve kterém na kámen opakovaně udeří jiný diamant. Od konce 14. století se stávají světovým centrem obchodu s diamanty Antverpy. Diamant je dokonalým symbolem věčného pouta. Tato tradice nekonečné lásky je udržována již několik století.
15. století
Od 15. století byly techniky opracování vylepšeny, nepravidelné krystaly se začínaly dělit štípáním. Při broušení však byl stále respektován tvar původní suroviny. Kameny tvaru pyramidy se zasazovaly do prstenů. Hlavním účelem opracování bylo zbavit diamant povrchových nerovností a kazů. Vzorky takových kamenů byly nalezeny ve fragmentech šperků a staré keramiky.
V roce 1475 vlámský leštič kamene z Antverp (Belgie), Lodewyk van Berken, představil koncept absolutní symetrie umístění plošek na kameni. Toho dosahoval na revolučním nástroji, který nesl název scaif. Scaif využíval rotační leštící kotouč, který byl impregnován olivovým olejem a jeho povrch pokrýval diamantový prach (podobně jako dnešní „Facetron“). Tento stroj dokázal odbrousit každý nežádoucí prvek na povrchu kamene.
Vévoda Burgundska, Charles Bold (1433 - 1477) byl tak zaujat tímto „dokonalým brusem“, že se stal jeho patronem, a van Berque obdržel za tři dokonalé vybroušené diamanty solidní sumu 3000 zlatých. Tak vzniklo povolání „brusič diamantů“. Vynález broušení na ocelové podložce pokryté diamantovým prachem poskytl brusičům více možností k opracování kamenů: na konci 15. století se objevily „tabulkové“ brusy ve tvarech kosočtverce, čtverce, obdélníku či rozety.
První zmínky o darování diamantu jako jedinečného symbolu lásky pocházejí rovněž z tohoto období. Tradici započal roku 1477 arcivévoda Maxmilián Rakouský, když diamantový zásnubní prsten věnoval Marii Burgundské. Od té doby se tradice diamantových zásnubních prstenů rozšířila po celém světě z aristokratických rodin do rodin průmyslníků a v posledním století také do rodin „obyčejných smrtelníků“.
16. století
V 16. století brusič Giacomo Tagliacarne a renesanční šperkař Giovanni delle Corniole dále zdokonalili umění broušení faset. Během tohoto období představili nový typ řezu známý jako „růže“ nebo „rozeta“. Růže byla populární po více než století, protože vytvářela vyšší množství lesku v porovnání s předchozím hruškovitým brusem a snižovala ztráty hmotnosti při procesu řezání. Nevýhodou bylo, že kámen bylo třeba hodně brousit, aby se snížily světelné ztráty, a stejně nevytvářel dostatečný oheň. Tato omezení pravděpodobně nakonec vedla k vynálezu briliantového brusu.
Ve zlatém věku 16. století byl diamantový obchod hlavně v rukou portugalských židů a italských obchodníků, tedy poté, co mořeplavec Vasco de Gama objevil přímou cestu do Indie (1498). Tehdy se přesunulo centrum obchodu z Benátek do Lisabonu.
17. století
V 17. století započala éra broušení rozmanitých tvarů. Diamanty se brousily jako ovály, kapky, markýzy a jiné. Řemeslníci pocházeli z Antverp, kde pracovali v nejvyšších patrech domů, kde bylo nejlepší světlo.
Francouzský klenotník, Jean-Baptiste Tavernier (1605 -1689), byl jedním z prvních průkopníků evropského obchodu s diamanty v Indii. Přestože se narodil v Paříži, jeho předci byli právě z belgických Antverp. Ve své knize „Šest cest Jeana-Baptista Taverniera“ zdokumentoval mnoho historicky významných diamantových řezů v historii Indie.
Diamant Florentine byl původně ve vlastnictví burgundského vévody (v pol. 14. století) z rodiny Medicijců. Jean-Baptiste Tavernier zachytil brus kamene na kresbě v roce 1657, kdy byl ve sbírce velkovévody Toskánska. Poslední známá fotka Florentine Diamond byla z konce 18. století, kdy byla zasazena do ornamentů na korunovačních klenotech Habsburků.
PRVNÍ BRILIANTOVÝ BRUS
První „brilantový“ brus byl představen v 17. století a je přičítán italskému velvyslanci, kardinálu Mazarinovi. Tento kardinál se narodil jako Giulio Raimondo Mazzarino a jeho dlouhodobou vášní byly drahé kameny. První brilianty byly známé jako „Mazarinovy“, měly dvojí broušení, tedy 17 faset na koruně kamene. V tomto století benátský leštič jménem Vincent Peruzzi představil nový typ broušení, když zdvojnásobil počet faset na koruně ze 17 na 33.
Vlastnictví známého diamantu Koh-i-Noor bylo převedeno ze Sultana na perského prince Aurangzeba někdy v polovině 17. století. Princ Aurangzeb je ctěn za náhodné zmenšení kamene z původních 793 karátů ke skromným 186 karátům, došlo k němu kvůli chybě brusiče drahokamu.
V polovině 17. století koupil francouzský velvyslanec v Turecku, Nicholas Harlai, 55 karátový diamant hruškovitého tvaru „Sancy Diamond“. Ten byl následně prodán kardinálu Mazarinovi, dále ruskému knížeti Anatolu Demidoffovi v 19. století a na začátku 20. století Williamu Waldorfu Autorovi.
18. století. V 18. století byly diamanty broušeny do tvaru a la Mazarin nebo Peruzzi, tedy ve tvaru malých polštářů spíše než v kulatém tvaru nebo rozet. Jako první byly broušeny čtverce a obdélníky, a dále se zaoblovaly rohy. Tyto „polštářové“ brusy jsou dnes známé jaké staré důlní brusy.
Do konce 18. století byly indické doly vytěženy, nicméně i přes objev prvních dolů v Brazílii v druhé polovině 18. století už nebyla obnovena prosperita Antverp.
19. století. Koh-i-Noor změnil majitele ještě několikrát. Když byl jeho majitel šáh Shuja svržen v roce 1810, hledal útočiště v Lahore i se svým diamantem. Šáh Shuja a Koh-i-Noor zůstali pod ochranou Raja Ranjit Singha až do smrti Raja. Tehdy se Pandžáb dostal pod britskou kontrolu. Koh-i-Noor zůstal v Lahore ve vlastnictví ministerstva financí až do roku 1848, kdy podle podmínek „Smlouvy o Lahore“, britská Východoindická společnost přepravila drahokam do říše Britů. Za královny Viktorie (císařovna Indie) byl v roce 1851 Koh-i-Noor znovu broušen až na 105 karátů. Kameník z Amsterdamu použil parní řezací kotouč a potřeboval k dokončení práce 38 dní. Nyní je tento diamant v Tower of London, kde je zasazen do koruny královny Alžběty.
20. století. Již ve druhé polovině 19. století po rozsáhlém experimentování přišel Henry Morse v USA s prvním moderním briliantovým brusem, jejž později zdokonalil, matematicky zdůvodnil a v roce 1919 popsal v USA Marcel Tolkowskiy, dnes považovaný za vynálezce moderního briliantového brusu. Moderní briliantový brus se skládá celkem z 58 plošek. K dispozici je tak 33 plošek na koruně a 25 v pavilonu. V posledních desetiletích se brousí i dlouhé pásy, které mohou mít 32, 64, 80 nebo 96 faset.
25. června 1905 nalezl Frederick Wells největší surový drahokam na světě, v důlní společnosti Premier Diamond v Cullinanu v Jižní Africe. Tzv. „Cullinan Diamond“, vážil 3 106,75 karátů nebo 621,35 g. Největší leštěný drahokam se jmenuje „Velká hvězda Afriky“ a má 530,2 karátů.
První diamantový kartel De Beers. V roce 1871 bratři De Beersovi, majitelé malé farmy v Kimberley, dali povolení holandským lovcům diamantů, aby prozkoumali jejich pozemky. Ukázalo se, že oplývá diamanty. Tato zpráva se rozšířila jako oheň a farma byla obležena lovci pokladů.
De Beersovi prodali svoji farmu a odstěhovali se. Mezi nejambicióznějšími hledači bylo pár Angličanů: Cecil J. Rhones, a bratři Harry a Barney Bornatovi. Postupně skupovali jednu koncesi za druhou, až se stali majiteli největší části dolů v Kimberley. V roce 1888 založili společnost De Beers consolidated Mines Limited, předchůdce společnosti hrající i v současnosti velmi důležitou roli na diamantovém trhu.
Společnost De Beers má velmi složitý systém mnoha společností se vzájemně zkříženým vlastnictvím, které obsáhnou celý průmysl od vykupování suroviny z vlastních dolů i dolů jiných těžařských společností, přes zpracování až po prodej (Diamond Producers Association, která vlastní jednotlivé doly společnosti De Beers Consolidated Mines Ltd. Další dceřinou společností je Diamond Corporation, která sjednává smlouvy s diamantovými doly, De Beers Centenary AG, Central Selling Organisation a další.). Právě De Beers Centenary vlastní smlouvami dlouhodobě zajištěná práva nakupovat surové diamanty z těžby v jiných zemích. Navíc má podíly ve více než 1 300 jihoafrických a mezinárodních společnostech. Tímto způsobem až do roku 2001 kontrolovala De Beers celosvětový trh, včetně produkce největší těžební společnosti Alrosa. Nicméně vyčerpávání jihoafrických dolů a otevírání dalších dolů např. v Rusku, Kanadě či Austrálii, postupně De Beers připravilo o kontrolu nad celým trhem a tuto snahu tak v roce 2001 oficiálně vzdal. Přesto je ale dodnes největším obchodníkem na trhu.
Zdroje: AllAboutGemstones.com, jiné internetové zdroje
7. 10. 2022
S novou investiční nabídkou Zápůjčka vstupuje na trh česká společnost TrustWorthy Investment. Program určený pro majitele zlatých či stříbrných slitků garantuje šestiprocentní roční výnos.
15. 9. 2022
Poslední pamětní stříbrná mince vydaná Českou národní bankou pro rok 2022 - náklad v kvalitě proof: 15400 ks, náklad v kvalitě stand 8300 ks.